Kronikář           Roman Dragoun

Kronikář jednou se slzou v oku
a to ani ne za sto roků
psát bude našich věků sled.

Nevěřil v Boha chudák děd,
bolesti neznal cenu ani
a konec viděl v umírání,
s myšlenkou neznal zacházet.

Pokrokem dobu temna hlásal,
nad horou zbraní ryčně jásal,
uměním drzost lemplů zval.

Hřbet před tyrany ohýbal,
pro šlechetnost znal výsměch pouze,
lež, sebevraždu  - východ z nouze
a do bahna strh ideál.

Je tolik krás, že tisíc let nestačí  na přehled.
Je pevný řád a platí napořád
v přírodě, v srdci, ve vesmíru,
že máme všeho hojnou míru
a ještě větší tisíckrát.

Modlitba slz a mučedníků,
buď za to Bohu tisíc díků,
oheň, co čistí zlatý prut,

nastolí pravdu, kde byl blud.
Prorvalo slunce svazkem světla
pevnosti mračen, země vzkvetla,
řád svobody byl vůlí skut.

 
Je tolik krás, že tisíc let nestačí  na přehled.
Je pevný řád a platí napořád
v přírodě, v srdci, ve vesmíru,
že máme všeho hojnou míru
a ještě větší tisíckrát.


Kronikář dopsal epizodu,
k hvězdnému zdroji zdvihl zrak.
Vy šťastné matky šťastných rodů,
vy víte již, co bude pak.
Věk příští na vás pěje ódu
vítězným bojem za svobodu,
orchestrem dějů Božích ság.

Je tolik krás, že tisíc let nestačí  na přehled.
Je pevný řád a platí napořád
v přírodě, v srdci, ve vesmíru,
že máme všeho hojnou míru
a ještě větší tisíckrát.

Je tolik krás, že tisíc let nestačí  na přehled.
Je pevný řád a platí napořád
v přírodě, v srdci, ve vesmíru,
že máme všeho hojnou míru
a ještě větší tisíckrát.