Tolik běsů, tolik víl
(Petr Hapka / Michal Horáček)

Když tělo sálá jako plech
observatoře v Klementinu,
když cítím jiskry ve vlasech…
hned vyhledávám azyl stínů.
A modlím se, ať nezahynu
v tom ohni, co mě prostoupil.
Pod květy šatů z krepdešínu
Pod květy šatů z krepdešínu
mám tolik běsů, tolik víl.

A vítr letí, samý spěch,
rozeznít svět jak tamburínu
anebo šátrat v pevných zdech
s úmyslem přijít na štěrbinu…
A já mu nikdy neprominu
že našel mě a opustil.
Vždyť nejsem svatá, co jí hlínu…
Vždyť nejsem svatá, co jí hlínu…
Mám tolik běsů, tolik víl.

Snad víc než louže celých Čech,
víc, než ji zjara teče v Rýnu
a nežli pojme v lesích mech…
mám sladké vody ve svém klínu.
Kdo odváží se pod hladinu,
aby z té živé vody žil?
Kde zdrželi se muži činu?
Kde zdrželi se muži činu?
Mám tolik běsů, tolik víl!

Snad jednou z války proti mlýnům
se vrátí se chlap, co o mně snil.
Poznám ho. Řekne na rovinu
poznám ho řekne na rovinu:
Máš tolik běsů, tolik víl.