Bella a Sebastián     Kamelot

Paměť mě tahá za rukáv 
a vláčí do dětství, 
na louku čtyřlístků, 
co trháš pro štěstí, 
a v koutě má duše dětinská, 
se choulí do peří
v tom tiše zaklepou 
a stojí u dveří. 

Bella má a Sebastián, 
v proudu třpytů čekají tam, 
nikdo balkón neotvíral, 
nikdo nezvonil k nám. 

Úsměv důlky do tváří hnal, 
v očích úžas a kdo by se bál, 
to nebyl sen, co k ránu se zdál, 
co k ránu se zdál. 

Spěchám tou známou ulicí, 
je tichá, už se spí, 
tma oči zavírá, 
jak mračna růžoví, 
jdu domů a výtah přivolám 
a v horním poschodí, 
můj úžas procitá, 
když bleskem uhodí. 

Bella má a Sebastián, 
v proudu třpytů čekají tam, 
nikdo balkón neotvíral, 
nikdo nezvonil k nám. 

Úsměv důlky do tváří hnal, 
v očích úžas a kdo by se bál, 
to nebyl sen, co k ránu se zdál, 
co k ránu se zdál.