Bílá paní   A.Brichta

Dívka bledá ze starého hradu, 
co vychází nocí na cimbuří.
Pokoj hledá a nenachází, 
její závoj zavlaje na věži.
Záhadnou svou mocí čelo chmuří, 
bílý závoj nezamrazí.

Kdo chce znát bílou paní 
přeruší noční spaní,
kdo má rád bílou paní, ten vytuší ...

Smutek z jejích nočních procházek 
po rozpadlých zdích,
smutek vynucených vycházek 
po zaprášených síních.
Měsíc bledý velikou má vadu, 
svitem nezahřeje, jenom chladí.
Smutně hledí, bez úsměvu, 
ozvěna kroků utichne v protěži.
A vítr nezavěje, nepohladí, 
drsnost roků bez prodlevy.

Kdo chce znát bílou paní 
přeruší noční spaní,
kdo má rád bílou paní, 
ten vytuší ...
Smutek z jejích nočních procházek 
po rozpadlých zdích,
smutek vynucených vycházek 
po zaprášených síních.

Když pak stojíš v mým zákoutí 
s pohledem do kraje z gotického okna,
tak málem tě to zarmoutí, 
že vítr vlasy rozevlaje u gotického okna.
Tvůj smích ji probudí 
z denního spánku neviditelná pro nás.
Její dech nás zastudí zachvěním vánku, 
neviditelná pro nás.
Vždyť nechce být duchem, už nechce být sama,
nechce být smutná, tak moc ji to schází.

Z krve a citů, má lásko, 
nesmíš být bílou paní,
lásko, nesmíš být bílou paní.
Má lásko, nesmíš být bílou paní,
lásko, nesmíš být bílou paní,
bílou paní, bílou paní...